Mongolsko

Mongolsko jsme navštívili v září, kdy není už takové brutální vedro, ale ani třeskutá zima. Obě tato roční období umí totiž Mongolsko hnát do extrémů, takže asi není oč stát. Nejvíc mi z celé výpravy utkvěl jejich vztah k náboženství - poté, co přijali buddhismus, se nátura místních obyvatel změnila. Z agresivních nájezdníků a dobyvatelů se stali mírumilovnými a přátelskými. A s tím souvisí i mé nadšení z jejich formy víry - buddhismus se u nich totiž velmi silně mísí s hinduismem a původním šamanismem, takže v buddhistických chrámech často naleznete velké množství výjevů okořeněných erotikou a násilím. Popravdě jsem si mezi takto vyobrazenými bohy přišla přirozeněji a příjemněji, než v chladných katolických kostelích. Další zajímavostí pro mne bylo zjištění, že se sami Mongolové považují za matriarchátní společnost a jsou za to hrdí. To jsem se nikde nedočetla, dozvěděla jsem se to přímo od místních. Z čeho jsem naopak byla smutná, byla jejich historie z doby okupace ruskou armádou. Jejich chrámy byly zbořeny a vykradeny, náboženství zakázáno, nejvýše postavení duchovní popraveni. Dodnes se z toho země horko těžko sbírá. Velmi milé bylo setkání s průvodcem - studentem geologie, který vysokou školu vychodil v Praze, takže uměl perfektně česky :-) Jinak bylo těžké se pro člověka mé generace v Mongolsku domluvit, anglicky neuměli, někteří mluvili rusky, ale když jsme opustili Ulanbátar, velmi rychle vymizela i tato možnost komunikace. Nakonec jsme se domlouvali posunky a taky to šlo. Alespoň jsme nemuseli odpovídat na dotaz, jak nám chutná kumys ;-)