A jak to bude příští rok ohledně víza? V čem to bude jednodušší? Možná se zase rozhodneme pro Rusko....

Cesta trvala od 18.7 do 10.8. Cenu celkem odhaduji na 60 000 Kč až 70 000 Kč pro oba. Tedy zhruba polovina pro dospěláka (30 000 až 35 000Kč). Syn měl občas nějaké levnější vstupy nebo jízdenky.... Jinak započítávám do celkové ceny veškerou útratu (letenky, jízdenky na vlaky, autobusy, trolejbusy nebo např. loď po řece Moskvě, pojištění, víza, hotely, jídlo, vstupy, pohledy, zmrzlinu atd). Úplně přesně se mi to počítat nechce. Zastávky jsme udělali v Jekaterinburgu, Novosibirsku, Krasnojarsku, Irkutsku, u Bajkalu, v Ulan-Ude, v Čitě, v Chabarovsku.

My jsme to ještě stihli. S manželkou a dětmi (14 a 16 let) jsme navštívili Indonésii letos v červenci. Hlavním cílem naší cesty byl výlet za komodskými draky, který jsme plánovali uskutečnit lodí z Lomboku se společností Perama. Po třech dnech strávených na Bali jsme se přesunuli na Gili Travangan. Jeli jsme rychlou lodí z Padangbai. Ostrovy Gili jsou tři malé ostrůvky v těsné blízkosti ostrova Lombok a rozhodně stojí za návštěvu. Zajímavostí je, že zde nejezdí motorová vozidla. Téměř veškerá přeprava se uskutečňuje na koňských povozech. K dispozici je také mnoho půjčoven jízdních kol. Chtěli jsme si zde koupit výlet do národního parku Komodo se společností Perama. Ta zde ale nemá prodejní místo. Místní cestovní agentury nám tu nabízely jen výlety s jinými společnostmi. Jednalo se o cestu lodí tam a zpět letecky z Floresu na Bali. Zpátky jsme ale letět nechtěli. Nakonec jsme tedy koupili výlet s Peramou přes internet. Naštěstí jsme chytili ještě poslední volná místa. Příště bych tento výlet rezervovat již z Moravy. Perama zahajuje tento pětidenní výlet ráno v Senggigi, proto jsme se do tohoto turistického letoviska museli přesunout již o den dříve. Další den jsme nastoupili do malého autobusu a vydali se na cestu společně s dalšími účastníky zájezdu. První den se jelo autobusem přes celý Lombok se zastávkami na některých zajímavých místech. Večer proběhlo nalodění v přístavu Lebuhanlombak a vypluli jsme na východ směrem k Satonda Island. Loď byla dřevěná, spát bylo možné v kajutách nebo přímo na palubě, což bylo levnější. Tuto variantu jsme také zvolili. K dispozici byla matrace, polštář a přikrývka. Přes den pak posádka vše uklidila. Celkem nás tam bylo asi tak třicet pasažérů z různých evropských zemí (kupodivu nejvíce nás Moravanů 🙂). V ceně zájezdu byla veškerá strava. Posádka se o nás perfektně starala a na lodi panovala skvělá atmosféra. Na ostrově Komodo jsme viděli celkem tři varany a na ostrově Rinca sedm varanů komodských. Zastávky na cestě zpět dělala loď na jiných místech než při cestě do Labuan Bajo. V tomto floreském přístavu někteří turisté plavbu ukončili, jiní se zde naopak nalodili a pluli s námi zpět na Lombok. Poblíž Gili Laba jsme také při šnorchlování viděli manty a velké želvy. Nakonec jsme se po pěti dnech vrátili večer autobusem opět do Senggigi. Nasledoval přesun na Bali do Ubudu, kde jsme mimo jiné absolvovali splouvání řeky Ayung na raftech nebo výstup na sopku Batur.   Na závěr musím zkonstatovat, že vše bylo pěkné. Naše děti byly nejvíce nadšené z Gili ostrůvků a především pětidenní plavby do národního parku Komodo.   Ještě bych upozornil, že je třeba si dávat pozor na některé přemrštěné ceny. Především se smlouvá o cenu za dopravu. Setkali jsme se však i s přehnanými cenami za drobnosti, například za pohlednice atd.

Transsibiřskou magistrálu jsem absolvoval se svým patnáctiletým synem v srpnu. Moje původní představa byla, že uskutečníme celou cestu vlakem z Brna až do Vladivostoku a nazpět poletíme letadlem s přestupem v Moskvě. Vyhlédl jsem si tedy  přímý vlak, který jezdí jednou týdně už z Prahy přes severní Moravu, Polsko a Bělorusko do Moskvy. Ukázalo se však, že přejezd přes Bělorusko by byl velmi komplikovaný. Museli bychom si opatřit tranzitní víza, což v Brně nejde. Navíc bychom za ně zaplatili značnou částku. A protože ani samotná jízdenka na vlak do Moskvy nebyla cenově nijak atraktivní, rozhodli jsem se tedy do Moskvy letět z Prahy. Vycházelo to levněji než letadlo z Vídně nebo Bratislavy. Pro vstup do Ruské federace je třeba získat vízum, což je možno vyřídit na ulici Vídeňské v Brně (také v Praze nebo Karlových varech). Je to dosti byrokratický proces, ale co se dá dělat. My jsme zavedli víza první, Rusové nám to oplatili.    Trasu jsme naplánovali již doma. Projet celou magistrálu bez zastávky je nesmysl. Lístky na vlak na každý úsek cesty je třeba koupit předem on-line prostřednictvím stránek rzd.ru. My jsme celkem měli osm jízdenek. Zastávky jsme dělali ve velkých městech a u Bajkalu. Někdy jsme naplánovali zastávku jen na několik hodin, jindy jsme přespali v hotelu a pokračovali další den.  Jeli jsme třetí třídou neboli plackartou, pouze poslední úsek z Chabarovsku do Vladivostoku jsme jeli druhou třídou.    Celá dovolená v nás zanechala mnoho dojmů. Nejvíce se nám líbilo u Bajkalu, zvláště pak ostrov Olchon. Na druhou stranu jsme tu měli i nepříjemný zážitek. Zpáteční autobus do Irkutsku odjel asi o 10 minut dříve ale bez nás (přišli jsme na „nádraží“ v Chužiru pět minut před odjezdem). Přitom my jsme na tento autobus měli koupené lístky již z autobusového nádraží v Irkutsku. Řidič si prostě vůbec nepřekontroloval soupis cestujících a ujel nám. Vše se naštěstí vyřešilo po několika telefonátech slečny za přepážkou a půlhodinovém čekání. Přijelo pro nás osobní auto a dohnalo autobus, který čekal u trajektu na pevninu.    Zajímavá byla také centra velkých měst. Syn se velmi zajímá o městskou hromadnou dopravu. Jezdí zde mnoho autobusů a trolejbusů vyrobených u nás, proto si tyto vozidla nadšeně fotil. Procházet se po nově opravených nábřežích velkých řek (Ob, Jenisej, Amur) přímo lákalo. Panovala zde báječná atmosféra. V museu v Čitě jsem zase narazili na malby moravského malíře Zdeňka Buriana.   Pěkné bylo i koupání na Ruském ostrově v Tichém oceánu. Z centra Vladivostoku se tam dá dojet přes dva nové mosty (Zlatý a Ruský most) za 15 minut. Velmi krásný pohled na záliv Zlatý roh s přístavem a Zlatým mostem se otevírá z Orlího hnízda. Jedná se zřejmě o turisticky nejatraktivnější místo ve Vladivostoku. Příjemným překvapením pro nás bylo, že se tu nachází socha Cyrila a Metoděje. U sochy se každý den fotí spousta Japonců, Korejců, Číňanů  a dalších turistů, kteří nejspíš vůbec netuší, jaký význam měli tito dva věrozvěstové pro Moravu.

My jsme se vrátili před týdnem z Ukrajiny (já a můj syn – 16 let). Navštívili jsem Lvov a Kamenec Podolský. Z Moravy jsme jeli vlakem přes Budapešť, Záhony a Čop. V Čopu jsme přečkali noc na nádraží, protože noční vlak byl již vyprodaný. Ve Lvově byla úžasná atmosféra. Mnoho umělců na ulici i v restauracích, město prostě žilo až do nočních hodin. S místní CK jsme také navštívili tři zámky východně od Lvova – Olesko, Pidhirtsi a Zolochiv. Byl to jednodenní výlet.
Po třech dnech jsme se přesunuli do Kamence Podolského. Vlak byl opět vyprodaný. Jeli jsme tedy autobusem. Město je to daleko klidnější s pevností. Kolem starého města je hluboký kaňon, kterým protéká řeka Smotryč. V okolí za návštěvu stojí rozhodně Chotyn – pevnost nad řekou Dněstr. Jezdí tam autobusy z nádraží každou půlhodinu. Velmi pěkným výletem je také návštěva Bakoty. Je to přehrada na řece Dněstr s krásným výhledem. Lze jet s místní CK. My jeli sami autobusem. Pozor, poslední autobus zpět jede v 16 hodin. Musí se jít od autobusové zastávky asi 3 km pěšky k vyhlídce. Potom dolů 300 metrů k jeskyni, kde je klášter. A nakonec ještě dalších 300 metrů k velmi pěkné kamenité pláži. Mohu jen doporučit.
Nakonec jsme ještě jeden den strávili v Černovicích. Je to bývalé hlavní město Bukoviny. Z té doby tu zůstala řada pěkných budov.
Celkově Ukrajinu mohu jen doporučit. Je zde velmi levně. Mnoho zajímavých míst. Centra měst jsou pěkně opravená, ale další okolní ulice se musí ještě vylepšit To ale nebude hned. Příště bych se vyhnul přestupování v Čopu. Ale tam jsem jeli hlavně proto, že syn je nadšenec do vlaků.