Fotografie uživatele Sally

Letos jsme na velikonoce vyrazili do Krakova. A proč ne, historické město v době velikonoční musí být nádherné. Ubytování jsme si zajistili v hotelu Best Western Premier a po příjezdu se hned všichni ubytovali. Po ubytování jsme se chtěli někde navečeřet, ale pro ceny jídla a pití v hotelu jsme šli hledat něco v okolí, což byl obrovský problém. Nakonec jsme našli Pizzerii Eldorádo, kde měli velmi dobrou pizzu za rozumnou cenu. Po večeři jsme se se vrátili na hotel, to pivko si nakonec dali a večer ukončili v hotelovém bazénu a sauně.

Rozhodli jsme se, za poukázky získané z věrnostního programu Cestolino, že si vyrazíme na prodloužený víkend do maďarského Gyoru. Ubytovali jsme se v hotelu Rába a vyrazili hned do města na oběd. Našli jsme sympatickou restauraci, kde jsme si sedli ke stolu, a když přišel číšník a zeptal se "Menu?", tak jsme mu souhlasně odpověděli. Netušili jsme však, že tím nemyslel jídelní lístek, ale skutečně menu. Pak nám přišel jídlo ukázat a my si nakonec vybrali. Nebylo to až tak špatné, ale bylo to za rozumnou cenu. Po obědě jsme se vrátili na hotel pro jorkšíří holky a vyrazili do města. Bylo krásně, tak jsme se příjemně unavili a večeři už dali v hotelu Rába. Poprvé jsme si dali tatarák po maďarsku, a také hned naposledy. Jinak pátek proběhl v pohodě, hotel také ušel, a tak jsme se jen nachystali na zítřejší nákupy a lázně.

Všechno krásné jednou skončí a tak se přesunujeme z Ambositra do Tany. Čeká nás okolo 250 kilometrů a prohlídka Tany. Po cestě se zastavujeme v hospůdce na kačení hody a pak v typickém Malgašském obydlí, které si prohlédneme a koupíme nefalšovaný madagaskarský hrášek :). Do Tany ale dojedeme dost pozdě na to, abychom stihli nějakou prohlídku, a tak alespoň zvládáme trh, kde utrácíme zbytky tisíc Ariarů. Skoro za tmy odjíždíme směr letiště se zastávku v obchodním nákupním středisku, abychom dokoupili ještě nějaké případné zásoby. na letišti se rozloučíme s Richardem a jdeme se pomalu připravovat na odlet. Netušíme ale, co nás čeká :-(. Filcunk na letišti ze strany zaměstnanců Air France, nemožnost dokoupit si nabízenou (mejlem) nadváhu. Celkové jednání Air France, které ale nemá cenu dále rozebírat.

Poslední oddychový den. Ráno se projdeme po pláži a během chvíle máme utraceno 50 tisíc (MGA). Pak s Květou čekáme na "zebu taxi", které nás odveze do rezervace Reniala, kde konečně uvidíme i nejstarší baobab, který má asi 1200 let a převýchovu lemurů kata. Pak nás zavedou do "želvária", kde mají zabavené želvy určené na asimilaci a vypuštění do volné přírody. Po prohlídce této rezervace nás čeká pochoutka, a to čerstvě nalovení mořští ježci a ústřice. Byla to mňamka (i když jen pro někoho). Odpoledne balíme a ještě jdeme naposledy vyzkoušet vody Mozambického kanálu a navečer nás Richard převeze do vedlejší hospůdky na ještě lepší mňamku. Na večeři máme langusty, mořské cikády a jako zákusek ústřice. Kulturní vložky zařídí Pedro, který u ohně zapěje "Mé hejno kondorů". Po vrčeři odjedeme zpět na náš hotel Maroloko a jdeme dobalit a brzy spát, ráno a zítřek budou náročný.

Ráno po snídani v 7:10 h se vypravujeme (jen Květa a já) zakoupit vstupenky do parku Isalo a v 8:00 nás Richard vysazuje před brodem, přes který se už bojí přejet autem (jiná auta stejného typu však přejedou). My s průvodcem ze kmene Bara pokračujeme ještě asi 1,5 km ke vstupu, kde nám zkontrolují vstupenky a platbu za průvodce. Dopoledne procházíme část "savany" a spouštíme se nakonec do kaňonu, kde nás čeká zaplacené barbecue. Předtím se ale potkáme s několika místními lemury kata, kteří už při krmení banánem tak opatrní nejsou. Ale dá se s nimi komunikovat. Při obědě nás měli lemuři "otravovat", ale nakonec tomu tak nebylo. S dalšími jsme se potkali po obědě, dostali též nějaký ten banán, ale nakonec nám místní řekli, že to není bezpečné, že by nás mohli lemuři pokousat. Ale ani to se nestalo. Druhá část výpravy se odehrává v kouzelném zeleném kaňonu, kde jdeme stále okolo potoka až k černému a modrému jezeru, navštívíme i kaskády. Park Isalo je nazýván madagaskarský Grand Canyon, a fakt to stojí za to. Naše trasa měřila asi 10 km po rovině + k tomu to převýšení. Navečer jsme se, utahaní, ještě šli na šontík po dědince Ranohira.