14 zemí a téměř 19 000 km na cestě k pohoří Pamír

14 zemí a téměř 19 000 km na cestě k pohoří Pamír

Téměř 19 000 km ujela při své cestě k pohoří Pamír tříčlenná rodina z České republiky. Cesta jim trvala přesně 40 dní, za tu dobu projeli 14 zemí, a to všechno ve 22 let starém Mitsubishi L300. Třetí nejvyšší pohoří světa se tyčí mezi pohořími Ťan-Šan, Hindúkuš, Karákoram a Kchun-lun-šan a je oblíbeným cílem především horolezců. Co sem přivedlo Leu a její rodinu?

Ahoj Leo, jak už jsem zmínila, Pamír bývá cílem především horolezců, kteří vyhledávají majestátní vrcholky sedmitisícovek. Co do této oblasti přivedlo vás?
Nehoda Jardy před deseti lety. Nadělil si ke svým padesátým narozeninám sólo moto expedici směr Čína. V Pamíru měl těžkou havárii a já pro něj letěla do ruské vojenské nemocnice v Dušanbe, kde ho operovali, abych ho doprovodila při cestě domů. A také pomohla zajistit transport motorky. Pamír mu učaroval. A tak jsme se tam po několika letech vrátili všichni.

On je totiž Pamír cílem nejen horolezců, ale i cyklistů, motorkářů, batůžkářů a bydlíkářů – tam se řadíme my :-) Je nádherný a bezpečný.

Na cestě s vámi byl i váš malý syn, navíc se jednalo o přejezd 14 zemí. To všechno vyžaduje zdlouhavé a pečlivé plánování, nebo jste k tomu přistupovali jinak? Co všechno jste s sebou vezli?
My nikdy moc neplánujeme. Známe směr, známe klíčové body. Známe počet dní, které máme k dispozici, známe místo a nejzazší datum obratu. Pak vše přizpůsobujeme podle vývoje cesty a také podle stavu bydlíku. Nemáme potřebu mít všechno pod kontrolou. Je to naprosto odlišný způsob života, než který vedeme zbytek roku. A já to miluji!

A co všechno s sebou vozíme? Největší prostor vždycky zabírají součástky a náhradní díly na bydlíka a nejrůznější nářadí na jeho opravdu. Pak zásoby jídla. Pak teprve oblečení a lékárna. Možná bych to pořadí dokonce prohodila – lékárna a na posledním místě oblečení :-)

Opravdu jste jeli autem z roku 1996? Neměli jste obavy, že nastanou nějaké technické problémy?
Já popravdě ani nevím, kdy byl bydlík vyrobený. Já jen vím, že je to prostě „dvacet let staré Mitsubishi“ a jestli už spíš třicet, neřeším :-)

Obavy, jestli nastanou problémy? To je jistota, že nastanou. Je jen otázkou času, ve kterém úseku cesty. V Maroku jsme opravovali spojku a brzdy, na Kavkaze zablokovanou rozvodovku, v Pamíru turbo a převodovku, letos po cestě do Arménie a Náhorního Karabachu opět rozvodovku. 

K našemu způsobu cestování to prostě patří. Co neopraví Jarda sám, pomohou opravit místní, nebo dají tip na nějaký servis. Všechno se dá. Do Casablancy nám spojku posílali z Čech přes DHL a kdyby nebyl víkend, byla tam za tři dny.

Můžeš nám přiblížit, jak celá cesta probíhala, kudy jste přesně jeli? Probíhaly všechny přejezdy hranic hladce?
Asi už to nebude úplně přesné, protože to bylo v roce 2018. Jeli jsme přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán – neměli jsme víza do Uzbekistánu, takže zpátky přes Kyrgyzstán, Gruzii, Turecko, tři dny si odpočinuli v Řecku a pak přes země Balkánu domů.

Většina hraničních přejezdů je v pohodě. Někdy je to samozřejmě náročné. Každý celník je člověk a někdy narazíš na hrozně fajn lidi a někdy ne. Někdy projedeš hladce, jindy čekáš hodiny a hodiny. Rekord máme tuším 15 hodin – paradoxně na maďarských hranicích.

Jeden z těch fajn zážitků byl na hranici Kyrgyzstán–Tádžikistán. Nikde nikdo, závora, domek. Celníci pokynuli, ať si sami otevřeme. Projeli jsme a bránu zase zavřeli. Když jsme vcházeli do „domku“, zuli jsme si na rohožce boty. Celníci se jeden po druhém chodili dívat na Prcka. Dřevěnou skříň v místnosti měli polepenou obrovským množstvím samolepek od cestovatelů. Nechali Prcka vybrat, aby tu naši nalepil, kam chce. Pak vypadl proud a Jarda jim pomáhal přinést zvenku generátor a nahodit ho. Všichni se u toho neuvěřitelně bavili.

A jeden z těch ne-fajn zážitků byl na hranicích v Kazachstánu, kdy nám vyházeli opravdu celý bydlík a prohledali všechno včetně mé „mošničky“, ve které jsem měla dámské hygienické věci. Celník totiž našel bylinkový čaj na žaludeční potíže zabalený do útržku novin a kousky karamelizovaného cukru, které jsme koupili na jednom trhu v Kyrgyzstánu. Byl přesvědčený, že to jsou drogy. Navíc před svými podřízenými velmi těžce nesl Jardovu poznámku, že není blázen, aby pašoval něco takového, když veze ženu a dítě.


Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán – tyto země jsou celkem známé nevalnou pověstí jejich silnic. Zajímá mě, kde se vám řídilo nejlépe a která země má nejhorší silnice?
Každá z těch zemí má úseky silnic, o kterých se nám v Čechách ani nezdá. A stejně tak úseky, které si ani ve snu nepředstavíš. Když jsme projížděli Kyrgyzstánem cestou tam, byla jedna horská silnice rozestavěná, když jsme se vraceli zpátky, byla komplet hotová i se značením – neuvěřitelné!

V Kazachstánu rovnou vyasfaltovanou silnici v poušti vystřídal 700km úsek, který ani dobře nedokážu popsat. Roztrhaný asfalt, díry na utržení kola, nebylo se kam vyhnout, bylo to nekonečných pár set kilometrů bouchání a ran do podvozku.

A třeba Pamír Highway je caterpillarem projetá silnice, která je tak „varhánkovitá“ (ano, to je velmi odborný výraz :-) ), že i čtyřkolka na ní šla pořád do smyku. Jenže… kvůli těmhle zážitkům my cestujeme. To jsou ty momenty, na které pak vzpomínáme.


Nastaly během cesty někdy okamžiky, kdy jste měli vyloženě obavy o vaši bezpečnost?
Jen jednou jedinkrát. Alespoň tak si to pamatuju. Bylo to v Kyrgyzstánu. Spali jsme v bydlíku na parkovišti před vjezdem do národního parku. Byly tam doslova „celní brány“, aby každý, kdo projíždí, zaplatil poplatek za průjezd.

Brzy ráno honili nějací místní chlapi volně se potulujícího psa. Nikdy nezapomenu na ten vyděšený pohled hraničící se šíleností, když pes kolem nás probíhal. A chlapi po něm stříleli. Ozval se divný kovový zvuk. Trefili bydlík asi tak pět centimetrů pod okno, za kterým Prcek snídal. Byla jsem tak rozzuřená a tak strachy bez sebe, že jsem na ně začala křičet rusky, že v tom autě je dítě a co jsou to za… střílet tady, a šla jsem směrem k nim. Jarda mě chytil za rukáv a snažil se situaci „klidnit“. Jen pokrčili rameny a pokračovali v „honu“ dál.

Po cestě jste jistě museli míjet mnoho přírodních zajímavostí a památek, jsou nějaké, které můžete ostatním cestovatelům doporučit?
Popravdě se „klasickým památkám“ dost vyhýbáme. Nemáme rádi místa, kde je velký turistický ruch. Buď trávíme čas sami někde, kam nikdo nejezdí, nebo s místními.

Nekoukáme do mapy, abychom si udělali tečku – tak TOHLE jsme viděli. Cestujeme opravdu dost specificky.

Ale samozřejmě, že třeba při průjezdu Moskvou jsme museli zastavit u chrámu Vasila Blaženého a Rudého náměstí. V ten den bylo slavnostní ukončení MS ve fotbale. Všude policie, vojáci, náměstí uzavřené. Když viděli bydlík, českou značku a nás s Prckem někdy kolem půlnoci, jak se tam snažíme zaparkovat, nechali nás zastavit hned u zátaras a udělat pár fotek.

V Kazachstánu jsme se dostali do Bajkonuru. To je neuvěřitelný příběh sám o sobě.

V Tádžikistánu jsme spali u jezera Karakul a Pamír – Pamír je jedna nekonečná přírodní zajímavost!

Na závěr prozradím, že i v budoucnu máte v plánu projet další netradiční země. Jaké to budou?
Zatím to stále směřujeme na východ. Ale nechci teď úplně prozrazovat. Snem je také „černá Afrika“ (jestli se to ještě smí říkat), ale tam bydlíkem nejspíš nedojedeme i kvůli obrovské časové náročnosti a vymyslíme jiný způsob.

Velmi děkujeme Lee za zajímavý rozhovor. Pro další neuvěřitelné historky z cest, které jsou tak trochu hardcore, sledujte její blog.

Komentáře

Buďte první, kdo článek okomentuje.

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

Přihlaste se nebo si vytvořte profil ve formuláři níže. Stačí napsat Váš komentář a zadat e-mailovou adresu pod kterou se chcete registrovat. Následně Vám pošleme na e-mail potvrzovací odkaz, kterým registraci dokončíte a vložený komentář se zveřejní.
    Odesláním formuláře jsem srozuměn(a) s informacemi o zpracování osobních údajů

    Nevybrali jste si?

    Podívejte se na

    Další akční nabídky

    Nebo si nastavte hlídač akcí, výhodné nabídky Vám neuniknou

    Hlídač akcí