Chci být prvním Čechem, který přejde Jižní Ameriku. Svou cestu neplánuji, prostě jdu

Chci být prvním Čechem, který přejde Jižní Ameriku. Svou cestu neplánuji, prostě jdu

Již od mala byl otcem veden k respektu vůči přírodě a horám, není tedy divu, že mu láska k cestování přetrvala až dodnes. Své 28 narozeniny oslavil Honza Rendl v městečku Conchucos na své cestě po Jižní Americe. V současné době mu do cíle zbývá ještě více než 5 000 km. Jak to zvládá a proč se rozhodl dát 6 000 Kč cizí venezuelské rodině, to se dozvíte v novém rozhovoru.

Po procestování 33 zemí Evropy mu začal být starý kontinent malý, rozhodl se tedy vyrazit do Jižní Ameriky. Začal dávat dohromady veškeré informace, vybavení a dokonce první slova ve španělštině. V polovině května otočil svůj život o 180 stupňů a odletěl do kolumbijské Bogoty, kde to všechno začalo.

Ahoj Honzo. Na začátek prozradím jednu věc, ty máš panickou hrůzu z létání. Zároveň jsi ale procestoval více než 33 zemí, řekni nám, jak se s takovou fobií cestuje? A jak jsi zvládl tak dlouhý let? Máš něco, co ti proti úzkosti pomáhá?
V Evropě jsem se vlastně letadlům úspěšně vyhýbal, veškeré cesty jsem prakticky absolvoval po zemi, a to převážně stopem. Cestu do Jižní Ameriky jsem dlouho odkládal i kvůli cestě letadlem, řešil jsem, zda se tam nedá dostat třeba lodí. Nakonec prostě převážila touha jít si za svým snem nad strachem. Let jsem si nakonec docela užil, i když jsem vypil snad všechno víno na palubě :)

Proč ses rozhodl pro cestu Jižní Amerikou a proč zrovna pěšky? Držíš se nějakého plánu, kam jít, co vidět? Funguje v Jižní Americe dobře stopování?
Jižní Amerika mě nejprve oslovila jako malého kluka kvůli fotbalu. A když jsem začal přemýšlet nad cestováním na jiný kontinent, vlastně jsem ani jinou volbu neměl. Prostě jsem měl jasno. A když jsem vzal v potaz, že v Jižní Americe nepotřebuji řešit např. víza, bylo to nejsnazší i administrativně. Primárně jsem chtěl pěšky právě proto, že stopování v Jižní Americe ve všech zemích úplně nefunguje, často chtějí za svezení zaplatit. Na druhou stranu často zastaví bez stopování a člověka svezou. Stopování tady tedy funguje, ale trošku jinak.

Tvé první kroky z letadla mířily do Bogoty. Potkal jsi divoké psy, policisty se samopaly, prostitutky a dokonce ti nabízeli drogy, jak ses tam cítil?
Asi poprvé jsem byl v takhle nebezpečném městě. Já si to přímo z letiště namířil do centra, bez znalosti místních čtvrtí, což se tady člověku lehce stane osudným. Především jsem byl v šoku z neskutečného kontrastu. V jedné ulici vidí člověk chudobu, špínu a prostitutky. Přejdeš cestu a jsi v čisté a moderní čtvrti. První den jsem si ale říkal: „Proboha, kam jsem se to dostal?“ Naštěstí jsem brzy zjistil, že Bogota nerovná se Kolumbie.

Na začátku tě čekalo více než 10 000 km převážně pěšky, odpočinek ve stanu. Zdálo by se, že na takovou dlouhou dobu je potřeba hodně věcí. Kolik zprvu vážil tvůj batoh a co všechno sis s sebou zabalil? Přikupoval jsi něco po cestě? Každý den přispíváš na svou facebookovou stránku, čím nabíjíš elektroniku? Svítí tam hodně slunce? :)
Abych to uvedl na pravou míru, na začátku jsem počítal se zhruba 6 000 kilometry. Postupně se z nich stalo nynějších deset. Poučil jsem se z dřívějších cest a do batohu jsem naopak sbalil věcí co nejméně. Nejvíc mě trápil problém rozličného počasí. Chvíli se člověk pohybuje v deštných pralesech, pak v poušti a jindy zase v horách v okolí ledovců. Nakonec jsem dal na intuici a nějak to nabalil. Nutno podotknout, že dobře a přikupoval jsem jen plynovou bombu, se kterou se do letadla nesmí. A pak průběžně spousty ponožek. Mám solární panel, kterým elektroniku převážně nabíjím. Teď už se pohybuji převážně ve vysokých polohách (kolem 3 000–4 000 metrů) a Slunce zde má opravdu sílu, takže dobíjí velmi rychle.

Jak ti šla komunikace s tvojí začátečnickou španělštinou? Nenastalo nějaké nedorozumění?
Na začátku to byla hrozná tragédie. Myslel jsem si, bůhví jaký nejsem znalec a v prvním obchodě jsem stál a nedostal ze sebe ani slovo. Naštěstí se to rychle zlepšilo. Pokud jsem způsobil nějaké nedorozumění, tak o něm naštěstí nevím. Nebo jsem ho už zapomněl :)

Záchod bez prkénka, žádná teplá voda, z vybavení pouze postel a noční stolek, i tak vypadá pravé kolumbijské ubytování. To vše za pouhých 20 milionů za noc (cca 140 Kč). Bylo v celé Jižní Americe ubytování v tomto duchu, nebo to po cestě na jih bylo lepší? Co vlastně ty a hygiena? Asi nemáš možnost se každý den umýt, dá se to vydržet?
Hned musím podotknout, že jsem v Kolumbii udělal z tisíců miliony právě kvůli počáteční mizerné španělštině. Slovo „mil“ totiž znamená tisíc a ne milion, jak jsem se domníval. Dost záleží na tom, jaké ubytování člověk vyhledává. Samozřejmě ve velkých městech lze sehnat bez problémů luxusní ubytování za adekvátní cenu. Já necestuji se závratným rozpočtem, a tak pokud už se rozhodnu nenocovat ve stanu, hledám nejlevnější možné ubytování. Je to vždy sázka do loterie – měl jsem apartmán v hotelu s bazénem a za stejnou cenu taky cimru, kde netekla ani voda. Na nedostatečnou hygienu jsem už z cest zvyklý, v Evropě jsem dva měsíce spal jen ve stanu či u místních. Je potřeba využít každou benzínku nebo potok. Člověk si zvykne.

Na svých cestách jsi šel hodně i podél hlavních silnic, několikrát jsi měl možnost svézt se na motorce. Jací jsou Kolumbijci jako řidiči?
Jsem docela rád, že už mám Kolumbii za sebou, minimálně pokud jde o silnice. Kolumbijcům jsem těžko vysvětloval, že nepotřebuji svézt. A občas jsem se necítil na motorce zrovna nejlépe. Jsou zkrátka trošku divocí. A to neplatí jen pro motorky. Kamiony předjíždějící se na plné čáře jsou běžným jevem. Celkově doprava v Jižní Americe mi v Evropě určitě chybět nebude.

Jak se na cestě stravuješ? Co ti nejvíce chutnalo nebo tě nějak překvapilo? Jak se v Kolumbii / Ekvádoru / Peru pohybují ceny potravin v obchodech a jídla v restauracích? Můžeš nám udělat nějaké srovnání?
Nejlepší a nejlevnější je jist v místních restauracích. Z gastronomického hlediska jasně vede Peru. To mi koneckonců tvrdili lidé už v Kolumbii a Ekvádoru. Vlastní zkušenost mě v tom jen utvrdila. Nejvíce jsem si oblíbil zřejmě peruánské Ceviche, což jsou syrové kousky ryby s cibulí. Především jsem nikdy předtím ryby nejedl, začal jsem až v Peru. Obecně v Kolumbii je velké množství street foodu. Tam se nejvíce vyplatí stravovat se na ulici. Ekvádor a Peru mají zase velmi laciná menu v místních restauracích. To je polévka, hlavní jídlo a pití. V Ekvádoru začínalo zhruba na dvou dolarech, v Peru se pohybuje od 4 do zhruba 7 soles (30–50 Kč). Oproti tomu obchody a balené jídlo je zde dražší než u nás. Za cenu menu v restauraci si v obchodě pořídíš pytlík bonbónů. Nejlepší volbou je zde nakupovat na tržnici, tam jsou ceny nižší, a to především u ovoce a pečiva.

Často se pohybuješ ve vysoké nadmořské výšce, překonáváš terén a leckdy i sám sebe. Jak to zvládáš? Projevily se ti nějaké zdravotní komplikace?
Až podezřele dobře. Mám už taky po téměř pěti měsících výbornou aklimatizaci a tělo si zvyklo. Jediné zdravotní komplikace byly se zažíváním, v Ekvádoru to bylo i s horečkou. Naštěstí jsem se z toho rychle dostal.

V městech i vesnicích dennodenně potkáváš různé lidi. Jací jsou? Cítíš se bezpečně? Jak se na tebe koukají, když řekneš, že jsi z České republiky? Potkal jsi někdy někoho opravdu zajímavého, na koho nikdy nezapomeneš?
Neskutečně přátelští. Cizí lidi mě zdraví i ve městech, mávají a volají na mě. Někteří si přijdou popovídat. Na vesnicích je pak samozřejmost zdravit každého. Tady zdravím jako první já, protože jsem ve většině případů mladší. Vyjma opravdu velkých měst se cítím bezpečněji než v Česku. Především teď v Peru. Celkově je ale nebezpečí v Jižní Americe přeceňováno. Nebezpečných míst jsou setiny procent.

Českou republiku vlastně moc neznají, znají ze školy ještě Československo. A někteří si zase myslí, že Česko je v Americe. Zajímavých setkání byla spousta, několikrát mě místní pozvali k sobě domů. To jsou nejhodnotnější momenty celé cesty. Vybrat ale jedno setkání je těžké. Nejmilejší jsou asi ta s dětmi, protože ty jsou neskutečně zvědavé, musel jsem třeba vyndat všechny věci z batohu, protože to chtěly vidět. Také jsem třeba navštívil venkovskou školu a strávil s dětmi vyučovací hodinu. To všechno jsou silné zážitky a úžasně autentický pohled na cizí zemi.

Je něco, čím si cestu zkracuješ? Zpíváš si třeba nebo povídáš sám pro sebe? Není ta samota na cestách někdy už trochu ubíjející?
Trefila jsi to vlastně přesně – dělám obojí. Taky si občas pustím z telefonu nějakou tu písničku a mám i pár českých filmů. Nejvíce mi chybí čeština a možnost promluvit si v rodném jazyce. Jinak ale s lidmi trávím času tak akorát. Jako introvert ho zase tolik nepotřebuji a čas o samotě vítám. Nakonec, cestu si volím sám a je na mně, zda půjdu přes hory či civilizaci.

Honzo, vzpomeneš si, kdy sis na své cestě opravdu sáhl na dno svých sil?
To bylo hned druhý či třetí týden v Kolumbii. V národním parku Los Nevados jsem sestupoval náročným terénem a džunglí, dokonce jsem uklouznul a jen se štěstím jsem po dlouhém letu vzduchem nedopadl na skálu, ale do jezírka s vodou. Tam jsem byl opravdu na dně. Navíc mapa neukazovala správnou vzdálenost, pak jsem se ještě ztratil, několikrát se brodil přes řeku po kolena ve vodě. Když jsem pak za tmy dorazil do vesnice, byl jsem vyřízený.

Momentálně se nacházíš v Peru. Prošel jsi tedy Kolumbii a máš za sebou i Ekvádor. Jak tyhle země hodnotíš? Kde ses cítil nejpříjemněji, nebo naopak jsi už chtěl být raději co nejrychleji pryč?
Peru u mě jasně vede. Dokonce si troufnu říct, že je mi zde nejlépe ze všech zemí, které jsem navštívil – ať už jde o lidi, přírodu, památky či třeba jídlo. Peru jsem si doopravdy zamiloval. Zato do Ekvádoru už se vracet nemusím, ta země mi nesedla, především lidsky. Když jsem ho opouštěl, vážně mě to nemrzelo.

Na svých stránkách jsi uspořádal tzv. výměnu, kdy ti lidé na tvoje cestování mohli dobrovolně přispět a ty jsi jim na oplátku poslal pohled. Vybralo se krásných 6 000 Kč a ty ses rozhodl tyto peníze věnovat uprchlíkům z Venezuely. Jak tahle akce nakonec dopadla?
Nakonec jsem musel s darováním peněz nějakou dobu počkat, protože cesta uprchlíků vede po pobřeží, směrem do hlavního města a já jsem se dlouho pohyboval v horách. Teď už můžu říct, že v Limě je obrovská spousta uprchlíků, spousta rodin s malými dětmi, které na ulici prosí o pomoc. Částka nakonec narostla na téměř deset tisíc, které po menších či větších částech právě teď rozdávám uprchlíkům. Zhruba polovina je již rozdána a předpokládám, že i zbytek peněz se brzy dostane tam, kde jsou potřeba.

Na kolik plánuješ, že tě celá cesta vyjde? Šetřil jsi na ni dlouho?
S letenkami, pojištěním a vším ostatním se pohybuji někde v rozmezí 100 000–120 000 Kč. Což je výrazně méně, než bych utratil za plánovaných 11 měsíců života v Česku. Šetřil jsem zhruba rok, měl jsem kvůli tomu několik měsíců i dvě zaměstnání. Rozhodně to ale stálo za to.

Kdyby jsi měl shrnout, co všechno ti tahle cesta dala, co by to bylo? Máš už třeba i teď myšlenky na podobnou cestu zase na jiném kontinentě?
Na hodnocení je ještě trochu brzy, přeci jen mám stále více než půlku cesty před sebou.

Rozhodně ale už teď můžu prohlásit, že mi dala jakousi „lekci humanity“. Namísto Jižní Ameriky plné nebezpečí a kriminality jsem totiž našel kontinent plný milých a ochotných lidí, kteří by se často rozdali, jen aby člověku pomohli. Takže mi dala naději, že svět je mnohem lepším místem, než vypadá. Taky mi samozřejmě ukázala, že mám určitou sílu sám v sobě, protože už jsem zvládl ujít přes 5 000 kilometrů pěšky, a to i přes obrovské nadmořské výšky. V tuhle chvíli si nedovedu představit, že by jakákoliv další cesta vedla jinam než zase do Jižní Ameriky. Ale pokud se někdy znovu vydám na podobnou cestu, určitě to rozhodnutí učiním s určitým časovým odstupem po skončení mé nynější cesty.

Honza má před sebou ještě polovinu cesty, pokud vás tedy zajímá, kde se zrovna nachází nebo jak se mu daří, sledujte jeho facebookovou stránku Honza na cestě.

Komentáře

Marathonec
čerstvý příchozí
Marathonec
před 9 dny
Marathonec
před 9 dny

Držim Honzoj palce, to chce notnou dávku odvahy.

Jonáš
čerstvý příchozí
Jonáš
před 7 dny
Jonáš
před 7 dny

Pěkný rozhovor, Honzu sleduju už delší dobu.

Jitka_Rakušanová
nový člen
Jitka_Rakušanová
před 6 dny
Jitka_Rakušanová
před 6 dny

Obdivuji, že někdo dokáže takhle vyjít ze své komfortní zóny a jít sám takovou dálku. Přeji hodně štěstí a šťastný návrat domů.

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

Přihlaste se nebo si vytvořte profil ve formuláři níže. Stačí napsat Váš komentář a zadat e-mailovou adresu pod kterou se chcete registrovat. Následně Vám pošleme na e-mail potvrzovací odkaz, kterým registraci dokončíte a vložený komentář se zveřejní.
    Odesláním formuláře jsem srozuměn(a) s informacemi o zpracování osobních údajů