Pouštní liška vypráví: Jaký je život bílé ženy mezi Araby

Pouštní liška vypráví: Jaký je život bílé ženy mezi Araby

S prvními plískanicemi za okny nás popadá touha vyrazit trávit zimu do Karibiku nebo Jihovýchodní Asie. Co teprve žít tam celoročně? V rozhovoru vás pozveme do teplých krajin, ale kapku někam jinam. Společně se Soňou Procházkovou Budajovou se vydáme do Kuvajtu, kde od roku 2015 žije s manželem a třemi kočkami. Kromě četby je Soninou největší láskou právě cestování a poznávání jiných kultur, neboť nic tak neotvírá člověku oči.

Zdravím Soni, či spíše pouštní liško, jak si přezdíváš na stejnojmenném blogu. Odkud takový název?
Liška je zvíře, které mě provází životem už řadu let. Všechno to začalo u lišky z Malého Prince, do které jsem se zamilovala jako malá a která si mě "ochočila". Nikdy mě to už nepustilo. Mám lišku i vytetovanou na ruce. A poušť se s tím Kuvajtem prostě nabízela.

Zaujalo mě, že ty v Kuvajtu neděláš žádnou přistěhovaleckou pozici v obchodech nebo cestovním ruchu, ale vrhla jsi se do marketingu. Bylo pro tebe jako ženu těžké sehnat kvalifikovanou práci v muslimské zemi?
Měla jsem štěstí. Nebo si to alespoň myslím. Jelikož jsem práci, kterou jsem si zamilovala, našla asi po 2 – 3 týdnech života v Kuvajtu. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když se mi ta agentura ozvala i přes to, že neovládám arabštinu. Pak jsem prošla přes tři infarktová výběrová kola a bylo to. Asi po roce mi přiznali, že mě vzali s tím, že jsem obrovský risk v tom, že jsem kulturně úplně mimo. Ale obhájila jsem si to a dneska vím, že to, co tady dělám, dělám dobře.

Jak vnímají a akceptují Arabové to, že jim velí bílá evropská žena? Bylo těžké se prosadit?
Moji podřízení byli vždycky skvělí. Byla doba, kdy jsem velela několika kuvajtským mužům. Dost jsem se toho děsila. Hodně špatně jsem z toho spala. Ale nakonec se ukázalo, že když člověk ví, jak na ně, tak to jde. Bez znalosti jejich mentality je to dost těžké.

Problém jsem měla s jedním kolegou, který byl na stejné úrovni jako já a odmítal se smířit s tím, že bych jako žena mohla nedejbože být lepší než on. Byly to šílené boje, ze kterých jsem často přicházela domů se slzami v očích s tím, že to všechno vzdávám. Nebýt mého manžela, který mě zvedl a poslal zpět bojovat, tak bych to bývala v nejhorších chvílích asi vzdala. Ale teď vím, jak moc mi tyhle boje vlastně pomohly. Naučila jsem se, že nic nedostanu zadarmo a budu muset být tvrdší, než jsem kdy byla.

Pak jsem se samozřejmě ocitla ve spoustě bizarních situacích. Třeba když mi klient celou schůzku nekoukl do očí, protože jsem žena. Nebo když mi do tváře otevřeně vmetli, že je mrzí, že se mnou nepřišel nějaký muž, se kterým by se mohli bavit. Takových situací naštěstí není moc.

Jací jsou Kuvajťané pracanti?
Řeknu to otevřeně – je to neskutečně líný národ. Ona totiž většina z nich vlastně pracovat nemusí. Je to velmi zámožný stát. Takže ti, co opravdu pracují, to mají často jako hobby, aby se doma neuhryzali nudou. A tak tomu i přistupují.

Hlavně jim chybí zdravý selský rozum a chuť hledat nová řešení, a to pro mě bylo dlouhou dobu hodně těžké překonat. Spousta z nich mě nakonec mile překvapila, ale za Čecha v týmu bych pořád ještě vraždila.

Dalším specifikem je fakt, že jsou to hrozní hypochondři. Je zcela běžné, že s chřipkou a nachlazením odcházejí dobrovolně do nemocnice, a že si i bolehlav nechají lékařsky ošetřit. Pro nás, kteří se nemocnicím vyhýbáme jako čert kříži, je to naprosto nepochopitelné, pro ně je to zcela normální.

Kultura a život v Kuvajtu mi podle tvého blogu přijde hodně vzdálený tomu, co známe v Evropě. Nejvíce mě překvapuje přístup vlády k přistěhovalcům a místním. Můžeš zmínit některé z rozdílů?
Rozdíly mezi místními a přistěhovalci jsou propastné. Ony jsou propastné i rozdíly mezi přistěhovalci různých kultur. Pokud to řeknu velmi otevřeně, tak je tady velkou výhodou být cizincem z Evropy nebo Ameriky. Místní se k vám chovají s výrazně větší úctou, než k přistěhovalcům ze států, jako je Indie, Srí Lanka, Sýrie nebo Egypt.

Své vlastní obyvatele si ale stát neskutečně opečovává. Pro nás Čechy je asi nejzajímavější to, jak stát motivuje Kuvajťany, aby pracovali v soukromém sektoru. Každý Kuvajťan, který je tak namotivovaný, že se odváží vkročit do spárů soukromé firmy (třeba agentura, kde jsem začínala), dostane od státu každý měsíc příspěvek v řádu několika desítek tisíc korun jako odměnu.

Je naopak něco, co tebe osobně na Kuvajtu oslovilo a my to v ČR nemáme?
Poušť! Tak jak miluji les, tak jsem si zamilovala poušť. Jednak pro její nepřekonatelný klid a jednak proto, jak si tam člověk připadá odtržený od zbytku světa a bezvýznamný. Navíc se tam krásně pozorují hvězdy. A pak samozřejmě to jídlo. Mám ráda všemožné koření a tady se jím opravdu nešetří.

Pojďme mrknout na Kuvajt jako dovolenkovou destinaci. Doporučila bys Kuvajt k návštěvě?
Tohle je zrádný dotaz. Kuvajt není turistický. Je to vlastně asi nejméně turistická země, kde jsem byla. Nejsou tu žádné atrakce, bary ani chodníky. Kuvajt doporučuji lidem, kteří chtějí poznat Blízký Východ, který je stále ještě autentický. Doha v Kataru nebo Dubaj v Emirátech jsou super moderní města, ale docela pozbyla duši. Kuvajt je na pokraji moderna a arabské špíny. Je to zajímavý úkaz. Co se potenciální návštěvy týče, tak doporučuji říjen až cca březen, jinak shoříte.

Dá se v Kuvajtu domluvit anglickým jazykem? Jsou tu vstřícní a nápomocní turistům?
Anglicky se domluvíte téměř všude. Kuvajťané mluví velmi dobře, i starší generace. Veškerý personál mluví téměř výhradně anglicky. A vstřícní jsou. Samozřejmě ne všichni, ale řekla bych že většina. Člověk se rozhodně nemusí bát zeptat.

Mně osobně by odradila venkovní teplota šplhající k 50 °C. Jak ta vedra v Kuvajtu přežíváte?
Díky klimatizaci, která je všude. I v těch nejrozpadlejších, nejšpinavějších obchůdcích a budovách. Navíc tu máme chlazené bazény, což je spása. Voda v horkých měsících totiž dosahuje výrazně vyšších teplot, než je teplota tělesná. A to i v moři. Řeknu vám, že koupat se v horké vaně a pak vylézt do 50 °C ve stínu, není nic příjemného.

Máš nějaké tipy, co by měl člověk navštívit?
Rozhodně trh Mubarakeya, Al Shaheed park, který je takovou krásnou venkovní galerií v zeleni. Rozhodně nesmíte minout Kuwait Towers, které jsou vlastně takovým symbolem Kuvajtu.

Závěrem prozradím novinku. Po 4 letech s manželem odcházíte z Kuvajtu. Prozradíš nám něco k odchodu? Bude se ti po Kuvajtu stýskat?
Bude. Je to země, která mi otevřela oči hlavně v tom, jak hrozné jsou předsudky a jak moc jsem se bála neznáma. Navíc jsem si tady našla skvělé přátele všemožných národností a náboženství a nikdy se mi nestalo, že by se ke mně chovali jako, že mezi ně nepatřím.

Ale neposouváme se daleko. Ona nám ta poušť prostě přirostla k srdci. Naší další destinací je Omán. My ho oba neskutečně milujeme, takže to nechci zakřiknout a doufám, že se nám tam povede usadit tak, jak jsme to zvládli v Kuvajtu.

Víc o životě v Kuvajtu najdete na www.liskabloguje.cz a na Facebookové stránce www.facebook.com/poustniliskameziaraby



Další články