Půlroční cesta Evropou na kolech v podání čtyřčlenné rodiny Berkových

Půlroční cesta Evropou na kolech v podání čtyřčlenné rodiny Berkových

Na kolech aktivně jezdí již 4 roky. Nyní se Berkovi rozhodli posunout laťku výš a vyrazit na svou půlroční cestu po Evropě, a to od konce března s plánovaným koncem během října. Původní plán zněl vyrazit na kolech z Neratovic kousek za Prahou přes Rakousko, Itálii, Francii, Španělsko, část Anglie, Irsko, Skotsko, Nizozemsko a část Německa. Zajímá vás, jestli se jim celá trasa podaří ujet, jak to zvládají a kam všude se zatím podívali?

Všichni s napětím sledujeme vaši cestu, někteří dokonce vtipkují, že přestali sledovat seriál Ordinace v růžové zahradě a začali sledovat vás. Na kolech cestujete od roku 2016, kdy vašemu mladšímu synovi nebyl ještě ani rok. Od té doby jste absolvovali 7 dlouhých cest a několik kratších, dohromady jste najeli více než 13 000 km. Což se zdá jako naprosto neuvěřitelné číslo, když vezmeme v potaz, že cestujete s dětmi.

Jak jsme již zmínili, rozhodli jste se posunout celé to dobrodružství mnohem dál. Jak vznikl nápad vyrazit na tak dlouhou cestu a proč právě na kolech?
Nejednalo se o spontánní rozhodnutí, což ostatně s dětmi a v rámci běžného života není ani možné. K myšlence dlouhé cesty jsme dospěli postupně. Když jsme byli jen sami bez dětí, kolo nás vůbec nezajímalo. Chodili jsme s batohem po horách a měli jsme ideu v tom pokračovat i po narození Olíka. Chodili jsme s kočárkem, šátkem nebo nosítkem, ale byl problém nést veškeré vybavení a pro Olíka to nebylo příliš zajímavé.

Pak jsme si jednou půjčili od známých vozík za kolo, prcek v něm byl spokojený a my jsme se mohli pohybovat na kolech s vybavením dostatečně rychle, ale zároveň dostatečně pomalu, abychom toho spoustu viděli. Absolvovali jsme několik víkendových cest a pomalu objevovali kouzlo cyklocestování. Zanedlouho jsme zjistili, že nás bude ještě o jednoho více, ale už během těhotenství jsme se připravovali na další cesty.

První cestování s Vojtíškem začalo hned z jara, kdy měl 8 měsíců a postupně jsme testovali, co je možné. Nejprve víkend, pak Velikonoce ještě se spaním uvnitř a první zahraniční cesta po cyklostezkách z Olomouce do Bratislavy, Vídně a do Brna. Oba kluci zvládli týden na cestě a spaní ve stanu, přestože nám počasí příliš nepřálo. V létě jsme se pak vydali na dvoutýdenní cestu z Berlína k moři a po Labské cyklostezce až domů.

Byla to úžasná cesta a doteď na ni velmi vzpomínáme. I díky ní jsme propadli cyklocestování s dětmi. Další rok to pak byly v rámci naspořené dovolené tři cesty a již v té době začala vznikat myšlenka na jednu mnohem delší. Rozhodnuti jsme byli vloni po návratu z pětitýdenní cesty po Skandinávii a od té doby jsme začali této myšlence vše podřizovat.

Kombinujete hlavní silnice i cyklostezky. Jak se vám jede, a která ze zemí má co se kvality týče nejlepší cesty?
Primárně se snažíme jezdit hlavně po cyklostezkách, a proto jezdíme převážně po evropských zemích, kde je infrastruktura na velmi dobré úrovni. Když není možné využít cyklostezku, snažíme se najít polní cesty nebo malé silničky. Občas však musíme jet po větších silnicích, protože v daném úseku jiná možnost není, ale opravdu velmi neradi.

Země přátelské pro rodinné cyklocestování jsou určitě Dánsko, Německo nebo Rakousko, kde je síť cyklostezek na velmi dobré úrovni. Francii zatím objevujeme, příliš nemůžeme doporučit Itálii, kde jsou dalším rizikem také neukáznění řidiči. V některých úsecích nás nadchlo také Španělsko, i když tam byli trasy více exponované.

Je možné nám alespoň částečně nastínit trasu, kterou jste nakonec jeli? Máte přesný plán, nebo spíše improvizujete?
Vyrazili jsme z Neratovic do Prahy, po cyklostezce až do Berouna a pak po menších silnicích a lesních cestách až na Šumavu, kde jsme se v Novém Údolí loučili s Českem. Sjeli jsme do Pasova a po Innské stezce šlapali do Braunau, kde začíná Taurská stezka. Z té jsme odbočili na stezku Alpe – Adria, která nás přes Villach dovedla až do Itálie. V Itálii jsme šlapali zejména po menších silnicích přes Veronu k jezeru Lago di Garda, které nás příliš nenadchlo, a pokračovali jsme směr Milán, kde jsme se stočili k jihu. 

Všeobecně se velkým městům spíše vyhýbáme. Překročili jsme hory průsmykem Passo del Turcin a dojeli do Janova ke Středozemnímu moři, kterého jsme se drželi. Rozloučili jsme se s Itálii a dojeli na francouzské Azurové pobřeží. Poté jsme projeli města Monte Carlo, Nice, Cannes až do Saint Tropez. Pokračovali jsme do Provence, odkud nás mistrál tlačil až ke španělským hranicím. Tady vedla trasa přes Katalánsko a Barcelonu až do Valencie a pak po stezce Via Verde Ojos Negros do vnitrozemí do aragonské Zaragozy a hlavního města Navarra – Pamplona.

Odtud jsme následovali trasu Via Verde del Plazaola napříč Baskickými horami do města San Sebastián, odkud je to kousek zpět do Francie. Tady sledujeme Atlantské pobřeží a stezku Eurovelo 1 – La Vélodyssée. Aktuálně jsme poblíž Nantes.

Plán máme spíše v hrubé podobě. Jsou některá místa, která chceme vidět v každém případě, a stezky, které si chceme projet. Zbytek se řídí spoustou okolností, jako je počasí nebo možnosti přespání.

Ubytování si zajišťujete předem, nebo všechno řešíte za jízdy podle toho, kam dojedete? A co když ubytovací zařízení selže, máte nějaký rezervní plán? Vezete s sebou třeba stan?
Stanem nás vybavila firma Husky a je to naše primární ubytování, respektive tak k tomu přistupujeme. Už když jsme chodili po horách, tak kempování a spaní v přírodě bylo to, co nás hlavně bavilo. S ohledem na děti a bezpečnost volíme spíše spaní v kempu, občas se nevyhneme spaní tzv. na divoko.

Tato cesta je v mnoha ohledech jiná. Je mnohem delší a nákladnější než všechny předchozí, proto tedy hledáme i jiné možnosti ubytování prostřednictvím komunitních serverů a sociálních sítí. To nám umožňuje se setkat s dalšími cyklocestovateli, kteří nabízejí své domovy k ubytování nebo s krajany, kteří v dané zemi žijí.

Máme tak možnost se více seznámit se spoustou úžasných lidí, s místní kulturou, předejít ponorkové nemoci tím, že máme možnost si promluvit také s někým jiným a v neposlední řadě snížit náklady za ubytování. 

Staršímu synovi Olíkovi je pouhých 6 let a mladšímu ještě o něco méně. Olík zvládá celou cestu sám na svém kole? Kolik kilometrů denně v průměru urazíte? A jak se na celou cestu tváří kluci? Zastavujete často a je problém je po pauze zase nahnat na kola? :)
Nutno podotknout, že Olík jel už vloni z Helsinek až domů, kdy mu bylo pouze 5 let :) Letos je to tedy pro něj zase o něco jednodušší. Olíka ježdění na kole baví, bez toho by to nešlo. Je to kluk, který je hyperaktivní a asi i díky tomu nemá problém celý den cestovat a šlapat do pedálů. Samozřejmě nešlape pouze svépomocí, ale část dne jede prostřednictvím tažného zařízení RIKSCHA – tahačka, která je připojená k taťkovu kolu a šlapání je pro něj tak mnohem snazší. 

Během 90 dnů jsme našlapali 5 300 km, což je průměrně nějakých 60 km na den. Samozřejmě bylo několik dní, kdy jsme neujeli ani kilometr a odpočívali nebo se léčili.

Kluci jsou zatím ve věku, kdy musí plnit vůli rodičů :) Jako rodiče se snažíme, aby to pro ně bylo zajímavé a bylo to dobrodružství, na které budou sami či prostřednictvím fotek a videí na našem youtube kanále vzpomínat celý život.

Viděli spoustu zajímavých a krásných míst jako je Sagrada Familia, Alpy, Fort Boyard. Navštívili oceanárium ve Valencii, koupali se v mořích i jezerech, ochutnali do té doby mnoho neznámých jídel a potkali několik nových strejdů a tet :)

Není možné jim zastavit na každém hřišti, které vidí, a koupit každou zmrzlinu, ale snažíme se, aby si odnesli jen ty nejlepší zážitky a denní program pro ně byl zajímavý.

Přestávky děláme během dne pravidelně a zastavujeme na dětských hřištích, na koupání v mořích, jezerech anebo jen na odpočívadlech, kde si najdou v lese zábavu sami. Občas si vynutí zastávku ve fastfoodu, což nepreferujeme, ale milují hranolky. Stejně tak milují zmrzlinu a meloun, tak se jim oboje snažíme během cest dopřát, protože všechny kalorie spolehlivě spálí. Olíkovi během cesty začínají chybět ostatní děti. S bráchou jsou kámoši jak hrom, ale máme radost, když někdo, u koho nocujeme, má také děti a mohou se vyřádit s někým dalším.

Po pauze je to samozřejmě občas boj, nahnat je zpátky na kolo. Ve vlnách by dokázali dovádět celý den :)

Setkali jste se na cestě s nějakým problémem, ať už zdravotním nebo jiným?
Jasně, je to dlouhá doba a stejně jako v běžném životě, tak i během cesty řešíte problémy. Každý problém má ale řešení, nicméně snažíme se jim předcházet, protože pak cestu samozřejmě komplikují a otravují.

Hlavní problémy se týkají zdraví. Verča měla dva pády z kola, naštěstí nijak fatální.  Při jednom si pochroumala koleno a při druhém kotník. Bolavé koleno znamenalo na několik dní zpomalit. Kotník byl větší problém, tam bylo nutné vyhledat doktora. To stálo nejen peníze za ošetření, které nám už pojišťovna vyplatila, ale také několik dní klidu a asi měsíc šlapání s ortézou.

Ve Španělsku jsme museli k doktorovi s Olíkem, protože měl horečku a diagnóza byla streptokok. To bylo několik dní klidu, než zabrala antibiotika a on byl schopen pokračovat. Měli jsme štěstí, že jsme byli u báječné hostitelky a pro Glorii nebyl problém, abychom u ní mohli zůstat do té doby, než bude Olík schopen pokračovat.

Dalším zdrojem problémů jsou kola a vybavení, které samozřejmě během intenzivního užívání trpí. Znamená to tedy plánovat návštěvy servisu, pokud je třeba, a občas něco svépomocí opravit nebo zašít. A pokud není jiná možnost, tak koupit nové.

Cestou vás zastihl déšť a dokonce i sníh. Jak se potýkáte s nepřízní počasí?
S počasím se toho moc dělat nedá, tomu se musíme přizpůsobit :) Snažíme se předcházet jeho důsledkům a správně vyhodnotit situaci, kterou může dané počasí přinést. Klíčem jsou zkušenosti a kvalitní a spolehlivé vybavení. 

Zkušeností máme oba z našich předchozích cest mnoho. Olda navíc v minulosti absolvoval několik náročných treků v norských horách, několik extrémních závodů a také výcviků s různým zaměřením.

Naše vybavení je od českých firem Husky a 4camping. Když jsme vyráželi z Česka na konci března, tak v noci padaly teploty pod nulu a na Šumavě a v Alpách byl ještě sníh, ale kvalitní stan a spacáky nám umožnily přečkat noc v suchu a teple.

Když prší, je to nepříjemné, ale záleží na intenzitě a ne vždy, pokud jde o déšť, je předpověď spolehlivá. Kvůli dešti jsme si dvakrát udělali tzv. nulový den, kdy jsme odpočívali, a čekali až fronta přejde. Jsou dny, kdy jedeme i navzdory dešti a tam se pak snažíme, aby byli kluci v suchu, ale oni naštěstí nejsou z cukru :)

Aktuálně v centrální Francii čelíme extrémním vedrům a tomu odpovídá denní režim. Hodně zastávek, které jsou delší, trávíme většinou v parku nebo u vody. Striktně dodržujeme pitný režim, ochlazujeme se při každé příležitosti namočením hlavy a ideálně někde skočíme do vody. Samozřejmě bedlivě sledujeme možné signály nastupujícího přehřátí organismu a ihned je řešíme.

Co je na kole problém, je vítr, jelikož ten, kromě toho, že vám znesnadňuje šlapání, zvyšuje riziko úrazu nebo nehody. S tím bohužel souvisí i jedno špatné vyhodnocení situace – v Provence jsme se setkali s větrem mistrál (v den, kdy jsme se rozhodli šlapat, měl nárazy až 150 km/h). To mělo bohužel za následek Verčin vymknutý kotník. Důsledky jsme zmiňovali výše, ale věřím, že jsme si z této situace vzali poučení a máme lepší představu o možné síle větru.

Asi největším strašákem je pro nás bouřka s přívalovým deštěm nebo kroupami, ale zatím jsme neměli tu čest – ťuk, ťuk, ťuk.

Venku jste za každého počasí, což vyžaduje kvalitní vybavení. Zároveň je potřeba nějaký servis kol. Pro přepravu využíváte také vlaky a trajekty a občas si člověk chce něco dopřát. Je celá cesta finančně náročná? A jak dlouho vám trvalo na ni našetřit ?
Podobné dobrodružství je samozřejmě náročné jak na finance, tak i na vybavení. Na cestu jsme se připravovali už od podzimu a podařilo se nám tehdy domluvit spolupráci s několika sponzory a partnery, které projekt naší cesty zaujal a kterých si velmi ceníme.

Dalším zdrojem prostředků byl projekt na startovači, kde jsme oslovili naše fanoušky a přátele s pomocí financování našeho vybavení. Náš cíl byl kvalitní outdoorová kamera a tablet, abychom byli schopni naši cestu zaznamenat a o naše zážitky se podělit s ostatními. V neposlední řadě jsme chtěli také někoho inspirovat k podobnému počinu.

Veškeré náklady spojené s cestou jako takovou a denní režií jdou z našich prostředků a úspor. Na cestu jsme šetřili zhruba 9 měsíců. Náklady se snažíme držet na rozumné úrovni a moc si nevyskakovat. Nakupujeme v supermarketech a důkladně koukáme po cenách, vaříme si na vařiči a hledáme co nejlevnější kempy. Samozřejmě se snažíme, aby z toho měli kluci pozitivní zážitky, takže jim během dne dopřejeme zmrzlinu nebo hranolky, i když to není třeba ve Francii zrovna levné. Pak jsou tu samozřejmě atrakce jako oceanárium ve Valencii, jízda lodí kolem pevnosti Boyard, ruské kolo nebo kolotoč, které jim chceme dopřát.

Vlak jsme zatím použili pouze jednou v Alpách, kde nebyla jiná možnost a vlakem pod horou musela projet i auta. Přívozy a trajekty samozřejmě také tvoří položku v rozpočtu a ty nejdelší (nejvíce nákladné) nás teprve čekají. Kluci jízdu na lodi milují :)

Možná trochu složitá otázka, ale zajímá nás, které město či místo vás při vaší aktuální cestě nejvíce nadchlo?
Velká města spíše objíždíme a vyhýbáme se příliš turistickým místům. Pro nás s dětmi a naloženými koly jsou spíše zdrojem stresu než radosti. Než konkrétní místa jsou zajímavé spíše některé oblasti, které se nám vryly hluboko do paměti.

Úžasná je stezka Alpe-Adria, moc krásná byla Verona, cyklostezka okolo města Sanremo, krásné moře na Azurovém pobřeží, Provence, Valencie, kde jsme navíc potkali mnoho úžasných lidí. Španělsko nás celkově nadchlo. Krásná byla cyklostezka Via Verde Ojos Negros po zrušené železnici, která nás zavedla do oblasti Teruel, ta je nejméně obydlenou ve Španělsku. Zaragoza je krásné město, stejně tak Pamplona a pak ve Francii La Rochelle a ostrov Noirmoutier a kraj Vendée.

Poslední otázka. Co se vlastně stane, až bude vaše cesta u konce? Opět začnete žít klasický život – chodit do práce, děti do školky/školy, nebo si to namíříte zase někam jinam?
To jsme sami zvědaví :) Upřímně na to zatím nechceme moc myslet, ale s největší pravděpodobností to bude normální život. Olík je hyperaktivní, ve školce má asistentku, tedy vzdělávat ho na cestách pro nás bohužel není reálné. Nicméně myšlenka na to, že do budoucna bychom měli být limitováni v našich cestách pouze dvěma měsíci letních prázdnin, je dost frustrující. Také je možné, že nás tato cesta inspiruje k tomu, abychom se rozhodli žít na některém z míst, která jsme navštívili… Vše je možné :)

Moc děkujeme za příjemný rozhovor. Chcete cestu rodiny Berkových i nadále sledovat? 

Komentáře

Lola
Lola
před měsícem
Lola
před měsícem

Wau, já smekám! Něco takovýho si s našema dětma nedokážu vůbec představit.

MiraHaki
MiraHaki
před měsícem
MiraHaki
před měsícem

Docela mě překvapilo, že v Itálii byli problémy s řidiči. Před šestnácti lety jsem byl deset dní u kamarádky v Savoně a denně jezdil na kole kolem pobřeží a potkával cyklisty, kteří jezdili v balíku a někdy i tři vedle sebe a nikdo na ně netroubil ani je neohrožoval. Autory článku obdivuji. Já bych to s dětmi neriskl.

Milujuvšechny
Milujuvšechny
před 22 dny
Milujuvšechny
před 22 dny

Skvělé, fandím jim. Děti budou mít krásné zážitky. Zajímalo by mě, jak řeší, když děti usnou v sedačce. Co znám, tak jim vždy padala hlava. )

anonym
anonym
před 22 dny
anonym
před 22 dny

Tato cyklosedačka je polohovatelná - dá se položit (také jsme ji měli) a synovi v poloze většího náklonu hlava nepadala.

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

Přihlaste se nebo si vytvořte profil ve formuláři níže. Stačí napsat Váš komentář a zadat e-mailovou adresu pod kterou se chcete registrovat. Následně Vám pošleme na e-mail potvrzovací odkaz, kterým registraci dokončíte a vložený komentář se zveřejní.
    Odesláním formuláře jsem srozuměn(a) s informacemi o zpracování osobních údajů